Temná stránka pracujícího lidu v Japonsku

Japonská pracovní etika je úžasná a jejich standardy práce patří mezi nejlepší na světě. Mnohokrát jsem se ve svých příspěvcích zabýval vynikajícími aspekty japonské kultury a filozofie. Mnohé z nich patří mezi vzorové příklady pro celý svět. Ale stejně jako je tomu ve všech společenstvích, ani zde není všechno dokonalé. Existují totiž věci, které nejsou tak úplně v pořádku.

Ve skutečnosti byste našli hodně špatných a nepříjemných věcí a také zjistili, že vynikající japonský pracovní výkon je spjat s jistými řekneme náklady, a to ve formě vyvažování pracovního a soukromého života. Japonsko má obrovský problém se stárnoucí společností. Má nejvyšší podíl starších občanů na světě. Japonsko má také nejvyšší dluh na světě, přičemž veřejný dluh přesahuje 200 % HDP (chudé Řecko má 180 %). V tomto příspěvku se však zaměřím především právě na onu rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, která patří mezi ty nejhorší ve světě.

Musíte zapadnout

Jednou ze složitostí japonské společnosti je tlak, abyste do ní zapadly. Tamní sociální normy jsou mnohem obšírnější než kdekoli jinde ve světě. Japonci kladou v mnohém velký důraz na formálnost. Takovým jednoduchým příkladem je vyměňování vizitek. Tento proces vyžaduje znalost mnoha různých pravidel. A pokud je nebudete znát a ovládat, budete vypadat jako kašpar. Abyste měli představu, co všechno tenhle proces zahrnuje, uvedl jsem snad všechna pravidla na konci tohoto příspěvku.

Jakmile si nějaká pravidla spletete, budete vypadat nekultivovaně a amatérsky. A tohle je jen velmi malý zlomek ledovce všech těch přísných japonských sociálních norem. Dokonce i Japonci, kteří žili několik let v zahraničí, mají často potíže s navrácením se do tohoto sociálního systému norem. Například jedna japonská žena, kterou znám a která pracuje pro japonskou společnost v zahraničí, potřebovala skoro týden na to, aby zjistila, co si obléknout, když pojede na návštěvu do kanceláře japonského vedení. Dokonce i v případě standardního business oblečení existuje celá řada variant a kombinací, kvůli kterým můžete působit celkem zvláštně a divně.

Japonsko tedy může vypadat jako jeden velký čajový obřad, kde vše musí být perfektní a v naprostém souladu s pravidly. Cizinec si tohoto tlaku asi nikdy nevšimne. Pokud nemáte japonský obličej nebo nemluvíte japonsky, tak jste mimo tento systém, bez ohledu na cokoli. Nikdo neočekává, že by cizinec znal japonská pravidla, takže cizinci mají v tomto směru jistou svobodu. V tomhle velkém čajovém obřadu jsou cizinci něco jako sójové caffe latte a jsou osvobozeni od (téměř) všech pravidel. Pro Japonce je to však nemilosrdná situace, něco jako kazajka, která vás ve všem omezuje. Není úniku, zejména v pracovním životě. Vzájemný tlak je obrovský. Mnozí Japonci, kteří odejdou do zahraničí, se již nikdy nechtějí vrátit zpět, především kvůli omezující společnosti a velmi stresujícímu pracovnímu životu. V Japonsku je také sociální fenomén hikkikomori, kdy člověk po celé měsíce neopouští svůj pokoj a starají se o něj rodiče. Předpokládá se, že v Japonsku je přibližně 700 000 lidí s tímto problémem a někteří zůstávají doma i dvacet let, a to jenom proto, že se nemohou vyrovnat s tlakem japonské společnosti.

Pracovní doba

Dalším úskalím je často vyčerpávající pracovní doba. Oficiálně má Japonsko čtyřicetihodinový pracovní týden, ale 22 % lidí pracuje týdně padesát a více hodin. Existují i sto hodinové pracovní týdny (včetně sobot a dokonce i nedělí), přičemž zde není započítáno dojíždění do práce, které v průměru trvá čtyřicet minut jedním směrem a může trvat klidně i dvě hodiny. A další činnost, která není v tomto čase zahrnuta, jsou časté a téměř povinné po pracovní večírky, které slouží k udržování a posilování vztahů a vazeb na pracovišti. Zde však naštěstí dochází k jistým změnám a posunům a mnoho mladších zaměstnanců se odmítá připojit nebo požaduje odměnu za práci přesčas, pokud je účast povinná.

Po 2. světové válce začala americká vláda v Japonsku zakládat odborové svazy v americkém stylu. Tyto odbory však brzy převzala komunistická strana a následně byly změněny zákony, čímž se těmto odborům odebrala jejich moc. V současné době nemají odbory v Japonsku žádnou moc. Každá společnost má svůj odborový svaz, který tvoří převážně manažeři nebo nadřízení dané společnosti. Asi není překvapením, že pro svoje zaměstnance nic moc nedělají. Japonsko si nikdy neprošlo problémy s pracovní silou tak, aby došlo ke zkrácení pracovní doby, která je poměrně dlouhá.

Japonci mají také poměrně málo dnů dovolené a využívají je ještě o to méně. Průměrný Japonec využije každý rok jen sedm z osmnácti dnů dovolené. Sedmnáct procent pracovníků si nebere vůbec žádnou dovolenou. Japonská společnost vnímá využití dnů dovolené jako opuštění podniku, ve kterém člověk pracuje; jak si vůbec někdo dovolí vzít několik dní po sobě volno. V Japonsku je tím pádem opravdu mnoho pracovníků, kterým se nashromáždily stovky dnů dovolené. Zajímavým příkladem byl jeden Japonec pracující v Německu, který se omlouval svým německým kolegům za to, že si vzali dovolenou, což v důsledku vedlo k bouřlivému smíchu oněch Němců, protože za vybrání několika dní dovolené přece není důvod se omlouvat.

Rovnováha mezi pracovním a osobním životem

Strnulost a dlouhá pracovní doba přispívají k často nešťastné rovnováze mezi pracovním a osobním životem. Japonský pracovní život se skládá převážně z práce přerušené krátkým spánkem. Zřídkakdy máte čas mluvit se svým protějškem, není čas hrát si se svými dětmi, není čas ani energie na koníčky a není čas relaxovat. Japonští pracovníci jsou vždy ve spěchu a zdá se, že často nemají žádný osobní život. To se samozřejmě netýká všech Japonců. Některým se podařilo najít takovou práci, u které se dobře kombinuje pracovní a osobní život, ale mnoho Japonců, zejména administrativních pracovníků, tohle štěstí nemá a jsou uvězněni v pracovním světě. Existují neoficiální příběhy dětí, které se ptají svých matek, kdo je ten muž, co spí v jejich domě… Je to jejich otec, který se s nimi vidí natolik vzácně, že na něj zapomněli. Setkal jsem se také s mnoha čtyřicetiletými muži a ženami, kteří se chtějí provdat a mít děti, ale nemají čas. Tohle by se stávat nemělo.

Jaký to má vliv na lidi?

Tohle způsobuje, že jsou Japonci nešťastní, a to především, pokud pracují v nějakém korporátu. Dlouhá pracovní doba, žádný volný čas, často malá svoboda. V rámci světového hodnocení štěstí a spokojenosti z roku 2016 se Japonsko umístilo na 51. místě ze 155 zemí, přičemž bylo docela vzdáleno od ostatních bohatých zemí jako Norsko (1. místo), USA (14. místo) či Německo (16. místo). A aby toho nebylo málo, tak v Japonsku je natolik běžná smrt z přepracování a stresu spojeného s prací, že pro to mají i svoje vlastní pojmenování: Karoshi. Obvykle se jedná o srdeční infarkt, mrtvici nebo sebevraždu. Za fiskální rok 2015/2016 tamní ministerstvo zdravotnictví potvrdilo 93 případů úmrtí v důsledku přepracovanosti a policejní zprávy mluví o 2159 úmrtích v důsledku pracovního stresu.
Pracovní život v Japonsku došel už to takového bodu, že mnoho lidí neví, co má dělat, pokud má nějaké volno. Mnoho důchodců stále pracuje, protože neví, co dělat ve volném čase. Rozvodovost se zvyšuje, protože manželé se nikdy pořádně nenaučili žít spolu nebo spolu mluvit. Považuji to za smutné, protože Japonsko má k dispozici všechny složky pro vytvoření šťastné společnosti: mír, stabilitu, ekonomickou prosperitu, zdraví atd. Bohužel dlouhá pracovní doba a omezení ze strany společnosti z Japonska činí docela špatné místo pro pracovní a osobní život. A přitom by dlouhá pracovní doba nebyla zas až tak potřebná, protože produktivita se nesníží, i když zkrátíte pracovní dobu na běžnou úroveň. Naopak, uvolnění a dobře odpočatí pracovníci jsou mnohem produktivnější. Z vlastní zkušenosti vím, že dlouhé pracovní doby enormně snižují produktivitu.

A co na to vláda?

Vláda o těchto problémech do jisté míry ví a snaží se s nimi něco dělat. Existují zákony omezující přesčasy na 45 hodin za měsíc a 360 za rok, ale jsou jen pomalu prosazovány. Průměrný přesčas se jen pomalu snižuje. Existují i snahy vlády zkrátit také pracovní dobu. V únoru 2017 zavedli „Prémiový pátek“, kdy poslední pátek v každém měsíci mohou jít pracovníci domů po 15:00. My v Německu tomu říkáme prostě pátek, protože téměř nikdo nepracuje v pátek po 15:00. Tato iniciativa však nefungovala moc dobře. Mnoho lidí prostě nevědělo, co dělat se svým volným časem, protože ho nikdy předtím neměli, a tak někteří šéfové naplánovali nomikai už na 15:00 namísto 20:00 nebo 22:00. A tak byl „Prémiový pátek“ prostě a jednoduše ignorován.

Celkově se japonská společnost brání štěstí a vládní akce ji mění pouze pozvolna. Samozřejmě je pravda, že ne všichni v Japonsku jsou v depresi. I tam můžeme najít spoustu štěstí. Ale i přesto nejsou Japonci kvůli své práci natolik šťastní, jako jsou lidé v jiných zemích světa.

Proto doufám, že vy jste v práci šťastnější a pracujete proto, abyste mohli žít, a nikoli žijete, abyste mohli pracovat. A teď již můžete jít, užívejte si život, klidně jděte z práce domů o něco dřív, bavte se a nezapomeňte zlepšovat vaše procesy!

 

A abych nezapomněl, tady máte ona pravidla k výměně vizitek s Japonci…

  • Kdy dát vizitku: Na začátku prvního setkání, ale musí být iniciováno výše postaveným člověkem, takže pokud jste ve větší skupině s různými funkcemi, může to být trošku složitější. Existují však i výjimky, kdy člověk v nižší funkci nabízí vizitku jako první jako ukázku pokory.
  • Jak dát vizitku: Vizitku držte v obou rukách, každá ruka drží jeden roh. Nezakrývejte loga ani text svými prsty.
  • Kterou stranou nahoru: Vizitku držte tak, aby ji ostatní mohli přečíst.
  • Co říci: Při podávání vizitky použijte nějakou standardní frázi udávající vaše jméno a společnost a při přijímání vizitky za ni samozřejmě poděkujte.
  • Držení těla a pohyb: Během předávání a přijímání vizitky se musíte poklonit.
  • Co pak: Během schůzky si vizitku položte před sebe na stůl a po celou dobu schůzky s ní zacházejte s maximální péčí.
  • Kam uložit: Jediným přijatelným místem pro uložení vizitky po schůzce je vizitkář. Nikdy ji nedávejte do peněženky, natož abyste si na peněženku s tou vizitkou sedli.
  • Rozhodně nedělejte: Nikdy, opravdu nikdy nepište na vizitku někoho jiného. To už klidně můžete napsat rovnou tomu člověku na obličej. A vizitku taky neohýbejte. Zacházejte s ní s naprostou úctou.

 

Přeloženo z příspěvku: The Dark Side of Japanese Working Society
Autor: Prof. Dr. Christoph Roser

Přeložil: Pavel Ondra

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four × 3 =